List č. 2 - Klinkers, srpen 2012

Co tedy, vážený Tombeure, je federace? Na toto téma jsem se toho od Vás mnoho naučil. Dovolte mi, abych shrnul, jaké jsou podle Vás dílčí komponenty federálního konceptu. V dalším textu vlastními slovy zopakuji to, co jste během let ohledně podstaty federální organizace napsal. Naučil jste mne také nemluvit o federální vládě nebo federálním státu, ale o federální organizaci. Podle Vašeho názoru není potřeba státu, s armádou a policejní složkou, abychom se mohli bavit o federalizaci. O federaci bychom měli v zásadě uvažovat jako o specifické organizační formě spolupráce. Byl bych rád, kdybyste toto vysvětlil, protože průměrný čtenář si snadno bude spojovat koncept federalizace s konceptem státu. Když bude přemýšlet o federální Evropě, bude si ji asociovat se Spojenými státy evropskými. Nikoliv se spojenou organizací Evropy.

Stejně jako jsem já vyšel z vestfálského míru z roku 1648 jako základu právního pojetí ‘suverenity’, tak i Vy vycházíte ze 17. století, abyste načrtl první obrysy federalismu.

Za zakladatele federalistické teorie považujete Johanna Althusia (1557-1638), známého též jako Althause. Jste v tomto svém pohledu osamocen, nebo ho s Vámi sdílí i jiní? Jeho dílo z roku 1612 popisuje základy společnosti, která se skládá z jednotlivců a skupin žijících pospolu na základě formálních i neformálních kontraktů: koexistence a spolupráce, s ohledem na identitu a autonomii každé skupiny. Kontrakt je něco jiného než smlouva. Smlouva implikuje kompromis, což je typickým hlavním znakem konfederace. Soužití na základě kontraktu znamená mít společenskou vizi v kontextu státu, která garantuje suverenitu a soudržnost podskupin.

Dále říkáte, že Ludolph Hugo je se svými spisy De statu regorum Germania (1661) v souladu s Althusiem. Hugo rozlišuje tři typy států: konfederace (ve kterých autonomní státy jednají v některých oblastech společně na základě smlouvy), decentralizované státy (státy, které decentralizují svou autoritu do menších společenství, což je od roku 1850-1851 případ provincií a obcí v Nizozemsku) a federální státy. Ze všeho, co jsem o federalismu četl, vyvozuji, že dva nejpříznačnější rysy federálního systému jsou: vláda a suverenita jak celku, tak jeho částí. Ačkoliv ‘dvojitá’ vláda předpokládá hierarchii mezi oběma úrovněmi, v případě federace tomu tak není. V tomto se federace liší od decentralizovaného unitárního státu, jako je třeba Nizozemsko. Ve federaci má federální vláda celostátní pravomoci. Členské státy mají pravomoci, které se týkají pouze jejich státu. A tyto pravomoci si nijak nekonkurují a ani se navzájem nevylučují.

Federace připomíná to, co v Nizozemsku známe jako společenství vlastníků bytového domu, kondominium. Každý obyvatel je v rámci vlastního bytu suverénní s ohledem na to, jakým způsobem chce žít: bez koberce, anebo s kobercem, s gaučem, nebo kempingovým nábytkem, každý den spát až do oběda, rozhodovat se, zda být vegetariánem, či nikoliv, zda dát dětem křesťanskou výchovu atd. Nicméně, péče o střechu budovy, údržba výtahů, vytápění, vodovodní potrubí a čištění schodišťové šachty jsou všechno věci společného zájmu. Jednotlivý obyvatel se nemůže, a ani se to od něj neočekává, zabývat těmito společnými aspekty. Poplatky za tyto služby jsou účtovány všem a spravovány výborem, který je volen všemi vlastníky a který rozhoduje o naplňování společných zájmů. To samé se týká jakýchkoliv změn v pravomocech tohoto výboru. Není zde žádná hierarchie: výbor nemá nic společného s tím, co děláte u sebe doma. To ve své podstatě odpovídá federální organizaci.

Intergovernmentální systém je na druhou stranu hierarchický. Takový systém předepisuje, dejme tomu, že každý se má sprchovat v osm hodin, ne déle než po dobu pěti minut a že každé pondělí má jíst vegetariánské jídlo. Je to přesně tato vlastnost intergovernmentálního systému působit shora dolů, která vzbuzuje ten typ odporu proti Evropě, který posledních deset let sílí. A protože málokdo ví, co federace doopravdy je - v tuto chvíli na toto téma koluje omračující množství dezinformací a nesmyslů - stačí jediný nekompetentní politik/profesor/novinář, aby označil federaci za superstát a už je o problém postaráno.

Závěrem, zmínil jste, že americký politolog Preston King tyto základní vlastnosti federální administrativní organizace či federace, jinými slovy strukturované aplikace konceptu federalismu, zjemňuje. King definuje federalismus jako ústavní dohodu, která má podobu suverénního státu. Od ostatních států se liší tím, že její suverénní centrální administrativa do svrchovaného rozhodovacího procesu zapojuje regionální jednotky na ústavní bázi. Podle něj jsou ústavní založení celku (federace), autonomie jeho dílčích částí (územní a funkční) s jejich vlastní rozhodovací pravomocí (samospráva) a podílení se těchto částí na rozhodovacím procesu celku (sdílená správa) základními charakteristikami federální administrace.

Z těchto důvodů bych chtěl prohlásit následující body za typické prvky federace. Federace představuje:

  1. autonomii ve smyslu suverenity celku, federace jako takové;

  2. autonomii ve smyslu suverenity částí tvořících federaci, členských států;

  3. kompetenci celku, federace, rozhodovat o věcech společného zájmu s platností pro každého, tím pádem pro všechny obyvatele federace;

  4. kompetenci každé dílčí části, členského státu, přijímat rozhodnutí s platností pouze v dané části federace;

  5. samozřejmost, že jeden členský stát může přijmout úplně jiné rozhodnutí než jiný členský stát, jak je vidět např. ve Spojených státech, kde vedle federální daňové soustavy mohou státy vybírat své vlastní daně, nebo v Německu, kde každý stát (spolková země) má svůj vlastní vzdělávací systém;

  6. přístup k činění rozhodnutí, který vychází ze základu společnosti. To v sobě zahrnuje neustálé směřování k malé, nedominantní, centralizující vládě se silnými členskými státy. Zvláště pokud se okolnosti změní, vzniká pnutí; federální vláda má sklony si přivlastňovat více pravomocí, jak se, zdá se, děje v současné době ve Spojených státech;

  7. stejné institucionální složení, které se vztahuje jak na celek, tak na dílčí části; každá má svůj vlastní parlament, vládu a justici. Dílčí části, členské státy, mají vliv v centrálním parlamentu, ale naopak nikoliv.

Rád bych od Vás slyšel, zda je toto pravda. Je seznam vyčerpávající, nebo by v něm mělo být ještě něco? Lze tento výčet lépe vyjádřit jiným způsobem? V této počáteční fázi našeho dialogu si musíme dávat pozor na definice a popisy. Co mi pořád vrtá hlavou, kromě jiných věcí, je otázka, zda Althusiova myšlenka, konkrétně společenský kontrakt jako základ federálního systému, je v souladu se současným pohledem, že ústava, nikoliv kontrakt, je pojícím prvkem federace. Pro konfederaci je tímto pojítkem smlouva. Anebo nemám brát rozdíl mezi těmito slovy tak vážně?

K bodu e) se musíme v budoucnu ještě vrátit, protože pokud o federální Evropě panuje nějaké nepochopení, tak je to předpoklad, že v případě federální organizace by muselo být všechno v každém evropském státě stejné. To je naprostý nesmysl. Je to právě intergovernmentální rozhodování, které vytváří centrálně zaváděnou uniformitu. Děje se tomu tak intenzivně, že tak zvaný princip subsidiarity (opatření by měla být přijímána na úrovni EU pouze pokud členské státy nemohou v dané oblasti regulovat samy) je skoro úplně potlačen. Dle mého názoru je toto důvodem, proč není Spojené království ještě pořád úplně zapojeno do Evropské unie. Tato země si velice zakládá na svých osobitých zvycích a jejich zachování. Současný intergovernmentální systém je nutí, aby si Evropskou unii drželi dále od těla. A bohužel si mnoho Britů myslí, že se to ve federální Evropě ještě zhorší. Jedná se o nesprávný pohled na věc. Jestli je jedna věc, která svědčí o síle federální organizace, tak je to možnost udělovat koexistující pravomoci svým jednotlivým částem i společnému celku. Členský stát tak ve federálním zřízení může mít svůj vlastní daňový systém, svoje vlastní školství, péči o životní prostředí atd. Tím je zcela zaručeno zachování individuality každé společnosti spolu s jejími vlastními právními a organizačními rámci.

Pokud jde o bod f), tak víte, že se zde cítím jako ryba ve vodě, protože první díl mé trilogie o tvorbě politik orientované na výsledek se jmenuje Tvorba politik začíná u společnosti. Nicméně, pokud se podíváme na federaci federací, Spojené státy americké, tak se zdá, jako by narůstalo pnutí mezi smýšlením a jednáním pocházejícím ze základu společnosti a sílící mocí federálního vršku. Domnívám se správně, že po krizi z konce 20. let minulého století vyvstala potřeba (ať už oprávněná, nebo neoprávněná) silnější centrální vlády ve Washingtonu? A že, jak někteří autoři píší o příčinách bankovní či úvěrové krize, zvětšující se vliv centrální vlády vedl k intervencím na finančním trhu, které měly za následek narušení rovnováhy finančního systému? Pokud centrální vláda v duchu snižování chudoby vytvoří organizace, které nabízejí hypotéky chudým lidem, kteří nemají prostředky na splácení svých dluhů, není jen otázkou času, než tato bublina praskne? Neskončí pyramidová hra, protože o nic jiného se zde nejedná, vždycky špatně? Můžete z toho vinit banky, ale přísně vzato to vypadá jako špatná, sociálně motivovaná korektivní intervence centrální vlády v autonomní bytové politice (dobré, či špatné) členských států.

Je toto jedním z důvodů, proč Obama, v době, kdy píši tento list, zažívá mnohem těžší průběh volební kampaně, než tomu bylo posledně? Romney zas a znovu slibuje menší centrální vládu, zatímco Obama, obzvláště se svoji reformou zdravotní péče (stěží problém pro Evropana, ale pro mnoho občanů Spojených států nic menšího než intervence centrální vlády, která už jen svou existencí, bez ohledu na obsah, budí odpor), vypadá, jako by si přál, aby centrální vláda naopak rostla. Jinými slovy: pokud životaschopnost federálního systému stojí a padá s principem, že moc musí zůstat dílčím částem, jak potom je velké riziko, že Spojené státy ztratí svou vitalitu s tím, jak se moc nenápadně přesouvá směrem k federální vládě? Není to potom v rozporu s vlastností federálního systému, že mezi oběma úrovněmi vlády nesmí být hierarchie?

Představte si, že je tato úvaha správná, konkrétně, že posun moci od základních částí federálního státu k jeho centrální části poškozuje vztahy mezi federální částí a státními částmi. Jak bychom tedy potom měli provést skok ze současného evropského intergovernmentálního rozhodovacího procesu do federálního? Nynější chyba chyb Bruselu vytrvale zavádět stále více centralizované uniformity je pravděpodobně tou chybou, která nakonec povede k rozpadu intergovernmentálního systému. A tak dojde (pravděpodobně a doufejme) k poslední krizi před tím, než se přijme nevyhnutelné rozhodnutí vytvořit federální systém. V tomto ohledu jsem cynický: čím větší nepořádek nyní udělají, tím dříve se vyjasní, že spása spočívá ve federalizaci. Ale co potom? Jak přimějete Brusel, který si libuje v centralizované moci, k vypnutí spínače intergovernmentálního rozhodování ve prospěch konstitucionální a institucionální federalizace tak, aby se rozhodující pravomoci vrátily zpět účastnícím se zemím a jejich populacím? Co se musí stát? Jak toho může být dosaženo?

Mimochodem, doufám, že Vás neznepokojuje jazyk užívající slova jako ‘nesmysl’ a ‘nepořádek’. V tomto ohledu šli autoři Listů federalistů mnohem dále. Hamilton v listu č. 15 píše o “imbecilitě naší vlády...”. Jasná slova. Dříve citovaný Henri Poincaré by použití takového výrazu prominul. V následujícím listu budu také rozebírat slova dalšího spoluautora amerických Listů federalistů, Jamese Madisona. Věřím, že jeho slova jsou poučná pro dnešní Evropu, více než dvě stě let poté, co byla napsána.

Se souhlasem autora přeloženo z angličtiny.